Ozvěny fragility

Malířka Monika Žáková (*1987) patří v současnosti mezi úspěšné české výtvarníky mladé generace, jejichž výtvarná práce se svým formálním zaměřením hlásí k odkazu geometrické abstrakce.

Autorka na sebe upozornila již v roce 2012 svým výrazným diplomovým souborem prací Linea Alba – bílá čára, jímž završila studia v ateliéru malby u Jiřího Sopka na pražské AVU. Pro její tvorbu je charakteristický velmi metodický přístup k vizuálnímu uchopení obrazového média, do něhož se však kromě striktní logiky a systematičnosti promítá také autorčina emocionální poloha. Svá výtvarná díla vytváří s precizností a vysokou řemeslnou zručností, velký důraz klade na výslednou povrchovou texturu obrazu. V současné době se autorka zaměřuje na zkoumání hranic mezi plošným a prostorovým vyobrazením, mezi obrazem a objektem a na ohledávání výrazových možností jednotlivých materiálů. Její povětšinou monochromatické obrazy, koláže a také trojrozměrné hliníkové objekty, které umělkyně pomocí rozličných tvůrčích zásahů transformuje a skládá na způsob iluzivního lomení hmoty a barvy, mezi sebou často stírají jakékoli vizuální hranice. Absencí jasného vymezení plochy a prostoru dochází k vzájemnému propojování a promísení ustálených vztahových souvislostí. Ačkoli je v tvorbě Moniky Žákové patrné dědictví minimalismu a geometrických výtvarných tendencí 60. let, svým analytickým přístupem k výtvarným prostředkům a jejich výrazové a materiálové predispozici dalece přesahuje pouhou citační rovinu.