Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu

Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu se významně dotkla roudnického regionu akcí Výstup severní stěnou Řípu (30.4–3.5.1970). Zúčastnili se jí mimo jiné oba ředitelé Křižovnické školy, Karel Nepraš a Jan Steklík. Během akce došlo k návrhu na překřtění všech Čechů na Řípu.

Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu byla volným uměleckým sdružením příbuzných duchů, kteří se rádi scházeli v hospodě. Výstava v roudnické galerii pojedná o uměleckých a kreativních aktivitách údobí tzv. renesance Křižovnické školy v době rané normalizace. Hospoda U zlatého soudku v Ostrovní ulici v Praze se stala pravidelným cílem setkání umělců pera, dláta, štětce i slova po společné výstavě Karla Nepraše a Otakara Slavíka v roce 1970 v nedaleké Špálově galerii, vedené Jindřichem Chalupeckým. K podstatným předpokladům pro dosažení členství v Křižovnické škole patřily vyspělá rétorika a atleticko-múzické nadání. Vedle ředitelů Steklíka a Nepraše se u Soudku, později i v jiných hospodách setkávali výtvarní umělci Rudolf Němec, Eugen Brikcius, Olaf Hanel, Zbyšek Sion, Naděžda Plíšková a Otakar Slavík, literát Andrej Stankovič, překladatel Paul Wilson, poeta Petr Lampl, konkrétní básníci Jindřich Procházka a Vladimír Burda, výtvarný kritik časopisu Výtvarná práce. Do tohoto časopisu přispívali historici umění Věra Jirousová a její manžel, významný člen Křižovnické školy Ivan Jirous. Častými hosty byla kurátorka Špálovy galerie Jana Cibulková, malíř Aleš Lamr, fotografka Křižovnické školy Helena Wilsonová, překladatel Jaroslav Kořán a další.

Kolem roku 1974, kdy byla KŠ již přesunuta do hospody U Svitáků, se připojil malíř Jan Šafránek. Počátkem sedmdesátých let vzniklo vedle vlastní umělecké činnosti jednotlivých členů mnoho společných aktivit, her, happeningů, akcí a vlasteneckých výletů, často doprovázených křižovnickými hudebními tělesy. Zcela neortodoxní vyjadřovací polohy, oscilující od fetišizovaných minimalistických rekvizit a lyrických záznamů z hospod po dnes již klasickou, často vrcholnou tvorbu jednotlivých členů, představují neobyčejnou mnohotvárnost uměleckého výrazu. Stav „bezdůvodného veselí“ kreativního a přes všechny očividné vzájemnosti zcela individualistického společenství pomáhal při hledání vnitřní svobody v době stále se utužujícího represivního politického systému.