Nevelký obraz Jiřího Sopka s námětem sedící postavy vypovídá vše podstatné o autorovi a jeho malbě z poloviny sedmdesátých let. V beznaději normalizace věděla o jejích kvalitách a originalitě jen zasvěcená veřejnost. Umělec je figuralistou s výjimečným koloristickým nadáním a s ironickým až sarkastickým viděním světa, které se projevuje v tvarové a barevné nadsázce. Nezaměnitelný rukopis a sžíravý tón obrazu jej vřazují do okruhu takzvané české grotesky. Motiv křičící hlavy je v tradici evropské moderny zakódován jako výraz bezvýchodné úzkosti.

Na konci šedesátých let měl Sopko za sebou úspěšný start na české výtvarné scéně. Tehdy se představil jako nová naděje a o něco mladší souputník výrazné generace novofiguralistů v čele s Jiřím Načeradským, Karlem Neprašem, Otakarem Slavíkem či Rudolfem Němcem. Zažil však, podobně jako mnozí další, odchod ze slávy do soukromí po okupaci Československa v roce 1968. Normalizaci čelil v duchu haškovské i kafkovské tradice smíchem a šklebem. Groteska, která představovala vedle vážné, humanisticky zaměřené existenciální figurace druhý nejcharakterističtější přístup k reflexi doby, se stala přirozeným protipólem. Tento určující kód zůstal v tvorbě Jiřího Sopka přítomen přes všechny vývojové zvraty dodnes.