Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem měla podvakrát štěstí spolupracovat s Otakarem Slavíkem. Poprvé ji navštívil na výzvu tehdejšího ředitele Miloše Saxla, aby se zúčastnil mezinárodního malířského symposia, uspořádaného v roce 1970 roudnickou galerií. Po dobu téměř čtyř týdnů na uměleckou pospolitost dvanácti autorů ze šesti evropských zemí inspirativně působil bílý prostor barokní jízdárny. Otakar Slavík tu doslova vychrlil dvanáct pláten, z nichž jedno, slavnou Ležící, věnoval galerii. Jsou to obrazy ženských postav namalovaných uvolněným rukopisem v trojzvuku žluté, oranžové a červené na živě strukturovaném bílém pozadí. Vrcholí v nich malířova šťastná novofiguralistická etapa šedesátých let, kdy si vytvořil jazyk z kulatých barevných skvrn, shlukovaných do přísnějších či volnějších útvarů. V  nich se zároveň ve specifické, lyricko senzuální podobě odráží dobové téma střetu chaosu a řádu.

Slavíkovy suverénní roudnické obrazy prozrazují i zasutou inspiraci francouzskou hedonistickou malbou Henriho Matisse a Pierra Bonnarda. V ní se dílo proměňuje ve velkolepou vizuální hostinu, povyšující výjevy ze všedního života do roviny zázračna. 1. mezinárodní malířské symposium Roudnice 70 představovalo pro autora jednu z posledních příležitostí k  účasti na veřejném životě v Československu druhé poloviny šedesátých let. V normalizované společnosti po sovětské okupaci již další nedostal. Po podpisu Charty 77 byl v roce 1980 spolu se svou ženou donucen k odchodu do vídeňského exilu. K velké radosti roudnické galerie se do jejích prostor po čtyřiceti letech vrátil, aby tu představil nejnovější tvorbu evropských kvalit. Z této poslední výstavy věnoval do sbírek galerie ještě jedno skvostné dílo, obraz Rošťanda z let 2008–2010.