Se jménem Zbyška Siona se pojí odvolávání se ke starodávné mytologii, biblickým tématům i archetypálním symbolům. Kolem poloviny šedesátých let, kdy vstoupil do nonkonformního sdružení Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, začíná u něj sílit zájem o vyjádření prožitku existenciální úzkosti a vizionářské skepse. Informelní rukopis postupně měnil v dynamické kompozice apokalyptických vizí a bizarních monster. Jsou vyjádřením zápasu o morální hodnoty člověka konfrontovaného s brutalitou života v nesvobodné společnosti. Z této doby pochází také obraz Pád věže, jenž plně vypovídá o tomto boji. O slovo se hlásí barva, nespoutaná imaginace i cit pro dynamickou barokní formu – tedy prvky, které v dalších letech stále gradují, ať už v obrazech podivných chimér šedesátých a sedmdesátých let, později ve fantaskních skrumážích a robotických figurách, či v kosmických strukturách let devadesátých. Nositelem významu monumentálního obrazu se i tentokrát stává biblické téma, jež je zároveň filozofickou reflexí současného světa směřujícího ke katastrofě. Humanismus ztrácí význam, zatímco lidská domýšlivost nezná mezí. Sion prostřednictvím tématu bortící se Babylonské věže poukazuje na nesmyslnost lidského konání a pomíjivost materiálních statků. Hovoří o zákonitosti opakující se viny a nevyhnutelného trestu.