Na české teoretické scéně vyvolaly od počátku jeho obrazy, stojící na křehké hranici mezi staromistrovstvím a novátorstvím, „spor o Ronovského“, který nebyl dořešen dodnes. Dvojznačný charakter provází autorovu tvorbu od první výstavy skupiny Etapa v roce 1961, na níž představil enkaustikou malované studie velkých figur v duchu osobité modernistické interpretace. Díla se vyznačují smyslem pro monumentalitu a zvláštní způsob šerosvitné modelace. Prostřednictvím dramatického charakteru kompozice se hlásí k bohaté tradici barokní nástropní malby. Figury se otáčejí směrem k divákovi s výrazem tázání v obličeji, jiné pak levitují v otevřeném prostoru či se obracejí k ohnisku příběhu. Staromistrovský charakter jim dodává využití ojedinělé techniky enkaustiky, vnášející do barev tajemné záření. Obrazy koncipované jako tiché výkřiky a otázky po běhu lidského osudu se zastavenými ději, jejichž vrcholnou ukázkou je roudnická Nehoda, nemají dodnes v českém kontextu blížence.