sochař, malíř, grafik

studia:
1945 – 1950 Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, výtvarná výchova a estetika (u C. Boudy, M. Salcmana, K. Lidického a F. Kovárny)
1950 – 1952 AVU v Praze, speciálka V. Silovského

„Jako kluk jsem se chtěl stát konstruktérem bezmotorových letadel. Modelařil jsem, dělal jsem větroně. Obdivoval jsem ptáky na obloze: hne křídlem, najde proud a jede v něm, až je z něj tečka na obzoru. Seděl jsem na kopci a koukal jak blázen, co je to za zázrak. Říkal jsem si, že bych chtěl být ptákem. Pozoroval jsem dravce, tenkrát ještě běžně byli, nad náš kopec zabrousil i orel. (…) Motorová letadla mě neoslovovala, protože dělala rachot a rámus.“ (K. M.)Přesto to bylo právě hlučné dopravní letadlo, které po letech umocnilo vzpomínky z dětství
u kameneckého kopce. V roce 1970 Malich letěl na benátské bienále, skicoval krajinu z výšky
a nad Itálií zažil i průlet bouří. Nutkání zachytit proudící vzduch a bouřkové mraky jej posléze přivedlo k objektu – mraku, volně zavěšenému v prostoru. Cesta k novému vnitřnímu prostoru, vyjádřenému změtí drátů, byla otevřena. Představa plastiky plující vzduchem Malicha dlouho pronásledovala, jak přesvědčivě dokládá Karel Srp. Zcela mimořádného vyjádření dosáhl
v plastice nazvané Lidsko-kosmická soulož. Prostřednictvím ovoidu, tvaru, který jej vždy přitahoval, se mu podařilo vytvořit dílo, v němž se prolíná vnější a vnitřní prostor. A především vyhrocená smyslovost a duchovno. Plastika vznikla, stejně jako většina ostatních drátěných prací, víceméně „na jeden zátah“. Autora fascinovalo zaklenutí prostoru, světlo, tajemství sexuality i texty velkých teoretiků fyziky. Šlo o hledání „nějakého podstatného smyslu“, jak na společné rozhovory vzpomíná historik umění Tomáš Vlček. Ne náhodou to byla právě tato nadčasová socha, kterou vrcholila Malichova retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu v roce 2013. Do roudnické výstavy dílo vnáší zcela osobité vnímání krajiny a prostoru, odvíjející se podprahově od vzpomínek na krajinu dětství.