Pavel Kopřiva rád vypráví historku, podle níž Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem sehrála úlohu „bodu zlomu“ v jeho životě. V roce 1988, kdy mu bylo dvacet let, navštívil „kultovní“ roudnickou výstavu Mikuláše Medka a pod jejím vlivem se rozhodl, že se stane umělcem. V říjnu 1989 zamířil do Prahy na studia a po 17. listopadu vplul do revolučních událostí. Patřil do první generace umělců, která studovala ve svobodných podmínkách po pádu režimu a která se začala bez bariér pohybovat v globálním výstavním provozu. Již jako student absolvoval několik stáží v zahraničí a poté vystavoval v celé řadě evropských zemí i v Americe. Tam všude zúročoval to podstatné, co si přivezl z českého „severu“, tedy ze specifického území, jež se nachází mezi Českým Středohořím, Krušnými a Jizerskými horami. Z oblasti tradičního sklářského průmyslu, ale také uhelných dolů, chemiček, tepelných elektráren, zamořeného ovzduší a svérázného způsobu života, jenž ve svých románech zachytil Vladimír Páral.

Kopřiva na sebe upozornil „jiným“ pohledem na svět a „jiným“ výtvarným jazykem. Severočeskou sklářskou a bižuterní tradici se mu podařilo osvobodit z klatby užitého umění a transformovat ji do nečekaných podob. Základem je invenčně použitá technologie a smysl pro ironii a absurditu. Jeho díla mají dokonalé povrchy, vyvolávající představu kosmických objektů a architektur. To se však netýká jen bezchybné formy. Umělecké předměty ožívají vlastním životem, podobně jako roboti v science fiction. Proč tady jsou? Vypadají jako nějaké vzácné drahé věci, které postrádají smysl. To platí i o technicky unikátních kapkovitých tvarech ze stříbřeného foukaného skla, jež se pod znepokojivým názvem Lokální problém jakoby samy rozmísťují po stěnách. Coby symbol futuristické modernity zdobí prostor foyer roudnické galerie již od roku 2010.