Obraz Bílé pole Čestmíra Kafky nás uvádí do poločasu normalizace, kdy dostoupila vrcholu atmosféra beznaděje. V tomto období vytvořila řada umělců výjimečná díla, do jejichž základů byl ukryt všeobecně sdílený pocit beznaděje. Vznikla tak zvláštní česká či obecněji středoevropská odrůda existenciální figurace, jejímiž reprezentanty byli mimo jiné Adriena Šimotová, sestry Válovy či Zdeněk Palcr. Spolu s nebarevnými, oproštěnými figurami Kafka vytvářel i obrazy nebarevných, oproštěných prostorů, výmluvně vypovídajících o tichu a prázdnu normalizačních časů. K tomuto okruhu děl náleží i výjimečná série iluzivně prostorových („architektonických“) obrazů s metafyzickým podtextem. Obraz Bílé pole mluví strohou řečí černé a bílé. Ticho a prázdno jako by tu byly věčné.