malíř a grafik

studia:
1946 – 1951 VŠUP v Praze u Josefa Kaplického

V roce 1954 začal Jiří John pracovat na Památníku židovských obětí holokaustu v Praze. Na stěny bývalé synagogy, v hustých vrstvách pod sebou, napsali spolu s Václavem Boštíkem 72.278 jmen zemřelých. Od hrůzy války tehdy uplynulo pouhých deset let, přičemž aktuální období těžké nesvobody v Československu se naopak mohlo zdát bez konce. K depresi doby přispívalo i ničení krajiny těžkým průmyslem. A právě krajinu povrchových dolů na Mostecku, odkrytou obřími rypadly, poznal na počátku šedesátých let i Jiří John. Zřejmě spojení těchto silných prožitků s motivem vrstev a vrstvení jej přivedlo k novému pojetí krajiny. Utvrdil se
v tom, že krajinu už nechce zobrazovat jako scenérii od předního plánu k horizontu, ale jako tělo - kus země s masem pod povrchem. Obecný motiv vrstev začal prostupovat celou Johnovou tvorbou. Společným jmenovatelem byl potom soucit a sounáležitost s tragédií, ať už lidskou, nebo krajinnou. Zanedlouho měla Jaromíra Johna zasáhnout i tragédie osobní – vážné onemocnění, kterému brzy podlehl. Právě z počátků nemoci pochází Obnažená krajina, obraz vrstvené, a nově také vyprahlé země bez vegetace. Nečekaně naléhavá barevnost obrazu podtrhuje pocit ohrožení, smutku či umírání. Jak podotýká Jaromír Zemina, Johnův blízký přítel a znalec jeho díla, přestože v Obnažené krajině nenacházíme vyobrazení lidské postavy, její vnitřní přítomnost je o to silnější. Autenticitu i zvláštní niternost autora dokázal postihnout právě Zemina: „(…) Jiří John, vzácný umělec a člověk, který chápal přírodu a cítil s ní jako málokdo, zobrazil ji moderně, ale bez křečovitosti dnes tak časté, a nestyděl se zdůraznit, co je v ní krásné.“