Životní a uměleckou dráhu Jitky Válové si nelze odmyslet od souputnictví s její sestrou Květou. Dvojjediná tvorba sester-dvojčat patří k výjimečným úkazům českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Obě umělkyně se až do konce života Květy Válové v roce 1998 navzájem doplňovaly a povzbuzovaly v uměleckém hledačství i v pojetí tvorby jako mravního závazku. Poučení z poválečného studia u Emila Filly je od počátku vedlo k figuralismu monumentálního charakteru. Za osudovou lze považovat vazbu na dělnické Kladno, od nějž se neodpoutaly po celý život. Malířky byly srostlé se svou periferií, v níž zcela samozřejmě nacházely autentickou inspiraci. Bytostně tíhly k obyčejnosti a opravdovosti.

Jitka Válová svou charakteristickou protáhlou figuru v pohybu vynalezla na konci padesátých let, a sice v motivu zápasníků a valcířů z kladenských hutí. Později se tyto postavy převtělily v kráčející torza – vykřičníky úzkosti. Obě sestry se vždy hlásily k inspiraci prehistorickým uměním, které až na dřeň odráželo napětí mezi jedincem a okolním světem, nebezpečným i tajemným. Oproštěnost kreseb z Altamiry napověděla, jak zacházet s tvarem a linií a jak dojít k elementárnímu poselství. Také odtud pocházejí Jitčina protáhlá těla, vytvořená jen v náznaku. To hlavní se dotýká tématu lidskosti, vržené napospas úzkosti z neznáma. Umění sester Válových reagovalo po celá sedmdesátá a osmdesátá léta metaforou a skrytou symbolikou na období normalizace se všemi příznaky nesvobody. Do tohoto proudu volně zapadá i charakteristický obraz Semknutí z roku 1982, který bezprostředně reagoval na perzekvované hnutí Solidarity v Polsku.