sochař

studia:
1945 – 1948 a 1949–1950 VŠUP v Praze, u Josefa Wagnera
1948 – 1949 stipendista na Akademii výtvarných umění v Sofii

Díla Vladimíra Janouška vykračují z mantinelů tradičního sochařství prostřednictvím pohyblivých prvků. Jedním z prvních se stalo kyvadlo, vnášející pohyb i zvuk; ostatně hudba byla Janouškovi po celý život blízká. Zásadní devízou kyvadla se ovšem neměl stát ani jeho zvuk, ani pohyb jako takový. Na první místo autor kladl spoluúčast diváka coby výraz demokratické otevřenosti a svobodné volby. Kyvadla tak připravovala půdu pro jeho měnitelné reliéfy a sochy ze sedmdesátých a osmdesátých let, předkládající možnosti volby v době zcela nesvobodné.„(…) pohyb pulzujícího kyvadla, základní pohyb života (…) Několik let jsem nebyl
s to dělat něco jiného. V rytmu jednoho nebo několika kyvadel jsem nacházel nové obsahové momenty, veselé i smutné. Až mě jednoho dne napadlo, že to není pohyb, který určuje moji plastiku, ale její změna. Tím, že jsem umožnil divákovi, aby on sám dal pohyblivé části impulz (…) Má plastika se stala jinou než před chvílí, změnila se a změnil ji někdo jiný svou účastí, dle své vůle.“ (V. J.). Pojem „země“ splýval autorovi s českou vlastí, normalizaci navzdory. Krajinou jeho srdce potom bylo východočeské podhůří s braunovskou tradicí, odkud pocházel, stejně jako tolik dalších mimořádných sochařů od Suchardy přes Gutfreunda po Wagnera (Janouškova učitele) či Zívra. Symbolických dvanáct kyvadel umocňuje monumentalitu sochy a dává divákovi možnost reflexe a rezonance jeho vlastního „kusu země“.