Obraz Pavučiny lze s jistou nadsázkou zařadit do žánru krajinomalby. Na první pohled je však zřejmé, že je to krajina zvláštní, v každém případě neidylická. Josef Istler patřil k předním představitelům válečné skupiny Ra, která osobitým způsobem rozvíjela dědictví surrealismu. V situaci válečné katastrofy již umělcům nemohlo jít jenom o téma absolutní svobody. Do surrealistické estetiky proniklo téma zkázy Evropy a civilizace. K signálům tohoto obratu došlo v evropském umění již po nástupu nacismu v Německu před polovinou třicátých let. Orientace na temnou strunu snů a přízračných vizí spojených s tématem války se u této druhé generace surrealistů ještě prohloubila.

K představám, které jako by vystoupily z hororových příběhů, patří i série Istlerových obrazů s náměty bažin a pavučin. Úzkostnost vize umocňuje temný kolorit, stejně jako veristické pojetí malby s hladkým, splývavým rukopisem, které před divákem vrství další a další překážky. Zároveň se tu již předznamenává Istlerův zájem o téma autonomní malířské struktury.