Emil Filla se svými picassovskými metamorfózami postupně dospěl k volné interpretaci kubistického odkazu. Na přelomu dvacátých a třicátých let vytvořil sérii výjimečných, monumentálně cítěných zátiší, založených na „chuti“ a kvalitě barvy, ale také na postupně se osamostatňující roli linie. Filla se stal jedním z hlavních reprezentantů lyrického kubismu, který rafinovanou malířskou skladbou oslavoval krásu života v druhé polovině „zlatých“ dvacátých let. K vynikajícím příkladům tohoto typu tvorby patří i Hudební zátiší z roku 1932 s kultivovanou malbou založenou na zjemnělé souhře bílých, šedých a černých a střídání barevných struktur. S uvolněnou linií pak začal Filla pracovat i v monumentálně koncipovaných figurálních obrazech. Charakteristickým příkladem je další výjimečný obraz z roudnické sbírky, Kuřák z roku 1935.