Ve druhé polovině třicátých let „těžknou“ obrazy Josefa Čapka dusnou předválečnou atmosférou. Tíha a vzdor pak vyvrcholily v dramatických cyklech Touha a Oheň, k nimž náleží i obraz ze sbírek roudnické galerie. Dílo nese charakteristické znaky Čapkova malířského jazyka s důrazem na expresivní gesto či kontrast měřítek. Figura ženy se proměňuje v symbol vlasti v národních barvách, která v patetickém i výmluvném gestu burcuje proti nastupující zkáze.

V období necelého roku, mezi podpisem Mnichovské dohody a vypuknutím druhé světové války, vytvořil Čapek na sedmdesát obrazů a tři stovky kreseb. Hned v první den války, 1. září 1939, byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora. Ze strastiplné cesty po německých táborech smrti se již nevrátil. Zemřel v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu.