V polovině osmdesátých let začala Marie Blabolilová malovat místo plátna na stará linolea. „Dříve jsem si lina nevšímala, bylo v kuchyni na podlaze a připadalo mi prošlapaný a hnusný. Jak stárnu, vstupuje do mě melancholie, lina mizí, nejsou, teď po linech prahnu, sháním je… Mám hrůzu z bílého plátna, bojím se barev… Lina mi dávají barevnou škálu, nemusím dlouze přemýšlet, lino se poddá, lino mně pomáhá, baví mě.“ (M. B.)

Autorka starostlivě „restauruje“ a dotváří vzory sériově vyráběného lina. Nechává je prostoupit s malbou a vytvářet na ní zvláštní „předivo“. Maluje štětcem i malířským válečkem. Daří se jí postihnout nejen intimitu a vzácnou obyčejnost domova, ale i krajinu monumentálního účinku nebo samotné Ukřižování. Zrcadlí poselství Velikonoc, vždyť prázdný hrob byl znamením Kristova vítězství nad smrtí.