Martin Velíšek + Bedřich Dlouhý / Zimmer frei. Jemná mechanika malby

Výstava propojuje dvě generace českého umění – profesora Bedřicha Dlouhého (*1932), a jeho žáka Martina Velíška (*1968). Malba se zde představuje jako mechanismus, v němž se obraz rodí v neustálém napětí mezi imaginací a myšlenkovou konstrukcí, tradicí a její dekonstrukcí, mezi krásou a jejím popíráním, mezi vážností a vizuálním vtipem. Je podmíněna obratem „zimmer frei“, který malíři užívali, chtěli-li naznačit nastálé příměří (jejich vztah byl pestrý). To naznačuje nejen osobní rozměr jejich vztahu, ale také určitou konceptuální připravenost – vůči nečekanému.

Bedřich Dlouhý je spojován s legendárními uměleckými skupinami Šmidrové (50.-60. léta), Zaostalí (80.-90. léta), respektive recesistickým hnutím Paleta vlasti (normalizační období), svou povahou i charakterem tvorby je však dalším pověstným solitérem českého světa umění konce 20. století, o němž hovoříme také jako o období konce obrazu, konce malby. V jeho díle se setkává bravurní technická virtuozita s podvratnou ironií, také ale mýto-tvorbou, která jakoby se na ploše plátna rozvíjela zcela bez kontroly. Malbu chápal jako experimentální pole, které je třeba vystavovat neustálým zkouškám – aby obraz uspokojoval, mámil, zahlcoval. Zároveň však zůstal věrný jednomu základnímu principu: malbě jako médiu, jež dokáže obstát tváří v tvář historii i současnosti.

Martin Velíšek, motivovaný nejen Dlouhým, ale také dalšími hrdiny českého umění transformačního období, Jitkou Svobodovou, Zdeňkem Beranem a Milošem Šejnem, tento důraz na „myšlení obrazem“ přijal, jen proto ale, aby jej přetavil do vlastního poetického jazyka. Velíšek využívá malbu, kresbu, prostorovou instalaci i grafické postupy jako prostředky introspekce a konceptuální hry. V tradici svého učitele chápe obraz jako dialog mezi záměrem a náhodou, mezi řádem a selháním – jako onu jemnou mechaniku, jejíž přesnost je zároveň otevřená chybě a nahodilosti, tj. životu. Tam, kde se Dlouhý opíral o malbu jako o jazyk, Velíšek akcentuje jazyk jako malbu.

Výstava zdůrazňuje několik průsečíků jdoucích napříč tvorbou obou malířů. Využívá nečekané vizuální či procesní podobnosti v jejich tvorbě

(multiplikace, redukce, de-estetizace, vizuální vtip), zároveň ale nechává vyznít zjevný „vnitřní“ rozdíl a osobní originalitu. Malbu v obecném slova smyslu, tj. „obraznost“, povyšuje na způsob života – plného, intelektuálně i imaginativně bohatého, inspirativního. V každém z vybraných okruhů se potkává (kdysi) profesor a (kdysi) student – Dlouhý jako mistr dekonstruované tradice, Velíšek jako její dědic-konceptualizátor. Jejich vzájemný vztah tak přestává být pouhou biografickou poznámkou nebo metaforickým leitmotivem – a stává se základním rámcem nejen celé expozice, ale uvažování o přechodu mezi moderním a současným uměním. Jemná mechanika malby se ukazuje jako systém kontinuity a proměny, jako organismus oscilující mezi zkušeností a experimentem, vážností a groteskou, mezi předáním a reinterpretací.

Velmi pestrý a blízký vztah se tak prostřednictvím připravované výstavy v prostoru galerie zhmotní ve vizuální instalaci, nebo ještě lépe ve vizualizaci něčeho tak efemérního, jako je vztah mistra a jeho žáka. Tato hravá vizualizace, založená na půdorysu mnohavrstevnatých vzpomínek Martina Velíška na dnes již zesnulého Bedřicha Dlouhého a za teoretického přispění znalkyně díla obou autorů, historičky umění Barbory Kundračíkové, byla ušita přímo na míru záměrům roudnické galerie.