Potopa

Multimediální umělec, vysokoškolský pedagog a kurátor Libor Novotný se na české umělecké scéně pohybuje už od nultých let nového tisíciletí a je stále zřetelnější, že si na ní vybudoval významné místo s nezaměnitelným výrazovým, formálním i obsahovým rukopisem. Jeho tvorba vědomě balancuje mezi těžkým patosem, hlubokým lidským poznáním a lehkovážným groteskním gestem člověka, který jedním dechem projevuje světu empatický respekt i rozumný kritický odstup. Podvratná vrstevnatost jeho uměleckých strategií se v intervencích do veřejného či galerijního prostoru paradoxně přetváří do formy, která je mimořádně vizuálně působivá. Autor často pracuje s přírodním i umělým materiálem tak, jako by pomocí precizní ruční řemeslné práce napodoboval principy digitálního skenování a 3D tisku. Obrací současné pokročilé technologie naruby, zcitlivuje dnešního diváka a vrací ho zpět k materiálnímu, analogovému, dotykovému a bezprostřednímu vjemu.

Na díle Potopa lze dobře ukázat Novotného vrstevnaté uvažování o mnoha tísnivých aspektech současnosti: o kulturní logice pozdního kapitalismu, antropocentrickém povyšování člověka nad přírodu, zrychlené ekologické devastaci světa, a nakonec i o (tak trochu zasloužené) katastrofě. Jedním z nejčastějších symbolických prvků, s nimiž pracuje až archetypálně, je strom a jeho fragmenty. Strom má mezi příběhy o vzniku světa své výsadní místo – ať už v židovsko-křesťanské tradici, nebo v souvislosti s probíhající reflexí environmentální krize. Sémantická i formální bohatost stromu jako uměleckého tématu přímo vybízí k dalším konceptuálním přesahům a stává se schématem téměř nekonečně se větvících významových propojení. Zde se kmen stromu ocitá v kataklyzmatické situaci. Jeho dřevěné tělo je ponořeno do vodní hladiny tak, aby skleněné tabule, které ji symbolicky zastupují, rozřezávaly čas na to, co bylo předtím, a to, co teprve přichází. Téma apokalypsy vycházející z biblických i starověkých mýtů tak zapadá do širšího chápání dějin lidstva jako opakujících se cyklů zkázy, rozkladu a obnovy.

S prostorovou instalací Potopa úzce souvisí i dosud nerealizovaný objekt nazvaný Teorie vymírání druhů, jehož kresebné skici jsou do prostoru zařazeny tak, aby subtilně doplnily širší koncept celé výstavní intervence. Vidíme na nich stůl, jehož pracovní deska je sestavena jako fosilie karbonského pralesa, jako scéna znázorňující jeho postupné zatopení. Sedimenty rozkladu původních dřevin jsou zakonzervovány v řezu, který propojuje hluboký přírodní i krátký lidský čas. Skleněná hladina a torza stromů jsou vzájemně prorostlá do hybridního, uměle-přírodního objektu, kde se rozklad a zánik stává strategií tvorby luxusního nábytkového designu. Hrůza zániku je přepsána do vznešené a spektakulární podívané. V naší kolektivní kulturní paměti je pevně zakořeněna apokalyptická obava ze zániku lidstva, z masivní přírodní katastrofy, ale zároveň v ní přetrvává naděje v úsvit nové, spásonosné budoucnosti pro již poučeného člověka.

Novotného Potopa představuje apokalypsu jako časovou fúzi příčin a následků, jako nekonečný řetězec tvořivých a ničivých sil.