Aleš Hnízdil + Daniel Vlček + Antonín Gazda / Od vlny k tichu…od zvuku k hlubině

Na samém konci výstavní sezóny 2026 se představí dvojice autorů a jeden přizvaný host, jejichž tvorba se na výstavní scéně dosud spíše míjela, ačkoli je pojí minimálně stejné inspirační zdroje. Mezinárodně etablovaný sochař a vysokoškolský pedagog Aleš Hnízdil (*1954) zastupuje generaci, jež na pražské AVU studovala v samém závěru 70. let. Hnízdil se stal v roce 1979 absolventem mistrovského ateliéru Jiřího Bradáčka, dlouholetého přítele ředitele roudnické galerie Miloše Saxla. Svou sochařskou práci postupně rozvíjel od stále stylizovanějších figurálních kompozic, až dospěl k potřebě ztvárnit samu podstatu bytí, energii. Právě motiv přírodní energie, ať již ve formě zvuku či kinetického pohybu v prostředí fluidní materie (voda, vzduch), jej provází až do současnosti, kdy mimo jiné působí také jako docent na Katedře zahradní a krajinné architektury České zemědělské univerzity v Praze.

S Alešem Hnízdilem se představí malíř a hudebník Daniel Vlček (*1978), jehož studia na AVU formovala naopak dynamická doba přelomu milénia a všeobecná dostupnost informací a nástrojů pro digitální tvorbu. Právě propojování zvukového a vizuálního světa v digitální i materiální podstatě je základem Vlčkovy umělecké tvorby, v níž dominují obrazové záznamy zvukových vln a umělecké zvukové experimenty.

Tento mezigenerační dialog rozšiřuje přizvání multimediálního umělce, hudebníka a pedagoga Antonína Gazdy, dlouhodobého spolupracovníka Daniela Vlčka. Ti spolu vytvoří na míru galerijnímu prostoru vícekanálovou zvukovou instalaci, která výstavě propůjčí parametry imerzivní zvukové krajiny.

Ačkoli se v případě roudnické výstavy jedná o tvůrčí rozhovor autorů s mezigeneračním přesahem, je paradoxně právě tento přesah ve finále marginální. Společné průsečíky, jako otevřenost vůči novým podnětům, zájem o přírodu, postavený na sledování mezioborových přesahů, záliba ve východní filozofii, či hluboká fascinace neviditelným fluidním světem vln pohybu, zvuku a energetických polí v důsledku stírá hranice generační příslušnosti či doby, která formovala jejich studium. Připravovaná výstava se tak vedle prezentace zajímavých osobností české výtvarné scény, vytvořené na míru specifickému zaklenutému prostoru i zamýšlenému dialogu, stane také do jisté míry potvrzením faktu, že umění nezná žádné hranice. A tak trochu také sondou do ideového pozadí, které formuje základní pohnutky ke společným východiskům tvorby autorů, kteří díky této příležitosti nečekaně nalezli společné průsečíky.