Aleš Hnízdil + Daniel Vlček / Slyšet kapku vody na stéble trávy

Na samém konci výstavní sezóny 2026 se představí dvojice autorů, jejichž tvorba se na výstavní scéně dosud spíše míjela, ačkoli je oba pojí minimálně stejné inspirační zdroje. Mezinárodně etablovaný sochař a vysokoškolský pedagog Aleš Hnízdil (*1954) zastupuje generaci, jež na pražské AVU studovala v samém závěru normalizací poznamenaných 70. let. Hnízdil se stal v roce 1979 absolventem mistrovského ateliéru Jiřího Bradáčka, dlouholetého přítele ředitele roudnické galerie Miloše Saxla. Svou sochařskou práci postupně rozvíjel od stále stylizovanějších figurálních kompozic, až dospěl k potřebě ztvárnit samu podstatu bytí, energii. Právě motiv přírodní energie, ať již ve formě zvuku či kinetického pohybu v prostředí fluidní materie (voda, vzduch), jej provázejí až do současnosti, kdy mimo jiné působí také jako docent na Katedře zahradní a krajinné architektury České zemědělské univerzity v Praze. S Alešem Hnízdilem se představí malíř a hudebník Daniel Vlček (*1978), jehož studia na AVU formovala naopak dynamická doba přelomu milénia a všeobecná dostupnost informací a nástrojů pro digitální tvorbu. Právě propojování zvukového a vizuálního světa v digitální i materiální podstatě je základem Vlčkovy umělecké tvorby, v níž dominují obrazové záznamy zvukových vln a umělecké zvukové experimenty. Ačkoli se v případě roudnické výstavy jedná o tvůrčí dialog autorů s mezigeneračním přesahem, je paradoxně právě tento přesah ve finále marginální. Společné průsečíky, jako otevřenost vůči novým podnětům, zájem o přírodu, postavený na sledování mezioborových přesahů, záliba ve východní filozofii, či hluboká fascinace neviditelným fluidním světem vln pohybu, zvuku a energetických polí v důsledku stírá hranice generační příslušnosti či doby, která formovala jejich studium. Připravovaná výstava se tak vedle prezentace dvou zajímavých osobností české výtvarné scény, vytvořené na míru specifickému zaklenutému prostoru i zamýšlenému dialogu, stane také do jisté míry potvrzením faktu, že umění nezná žádné hranice. A tak trochu také sondou do ideového pozadí, které formuje základní pohnutky ke společným východiskům tvorby dvou uměleckých osobností, které se sice vzájemně neovlivnily, ale zcela nečekaně nalezli díky této příležitosti společné průsečíky.